"... Kde [jsou] mozky Mozarta, Beethovena, Haydna? Kde mozky Garrikův, Keanův, Talmův, Rachelek, atd... A přece žijeme ve věku - pokroku! V čemž jeví se tento pokrok?"
"V moderní pedagogii." ozval se náhle ironický hlas od stolů právniků.
"Pravda," dodal příitel; "moderní pedagogie může se skutečne vykázati úspěchy neobyčejnými. Studie jsou naším heslem a nahromadění vědomostí cílem jejich. A od nejútlejšího mládí býváme s bezpříkladnou horlivostí mrskáni, abychom mozky své donutili k činnosti zvýšené, mimořádné, neobyčejné...
A přece ta divuplná šedá látka našeho mozku, která prý jest zřídlem našich schopností, nemůže býti v podstate nikdy jinou, než jakou práve jest, a výsledek tajemného procesu jejího nikdy jiným, než jak jest podmíněn domnělým tímto orgánem myšlení, cítění a vzpomínání..."
"Zato právnictví..." zaznělo posměšne od stolu pedagogů.
"...může se opravdu pochlubiti úspěchem nejskvelejším." vpadl pŕítel. "Neboť přes všechno úsilí nedovedlo jěště stanoviti ani - p o j e m práva...
Zato oblažilo lidstvo miliardami zákonů a zákonečků - temných i jasných, ale vždy elastických... A každý ze zákonů těch možno tisícerým způsobem vykládat, každý možno obcházet a každému možno se vzpírat...
A podivno! Bodáky a děla střeží i spravedlnost moderní... a v pozadí zívá doposud vězení a hrozí trest...
A kdož medle může se pochlubiti, že zná všechny ty nesčíselné zákony?... Miliardy ubožáků bloudí a ťapají v temnu... Víme všichni, že můžeme po každém kroku klopýtnout a octnout se v léčce neznámého nám zákona... A nebýt pouhého instinktu..."
"Výborne!" zaznělo škodolibě od stolu lékařů.
"Konstatuju." pokřačoval přítel. "že páni lékaři, jež přece vším právem možno pokládati za největší dobrodince lidstva, uznávají zásluhy svých kolegů právniků.
Ale kdož medle může vystoupiti a říci: Já nejsem jako onen moudrý Erasistratus, o němž jest kdesi doslova psáno, že vysokým pánům sivce hověl a sám sobě naléval pro ulehčení lahodné malinové štávy, ale obyčejným sprosťákům, když trochu žlutavěli, rozpáral břicho bez dlouhých okolků - podíval se na játra, podíval na slezinu, nasypal hojivého prachu, ránu zavřel a odevzdal svěřence - do vůle boží?"
Bouřlivý potlesk pochvaly byl odměnou za tento citát a ze všech stran voláno: "Výborne!"
"V moderní pedagogii." ozval se náhle ironický hlas od stolů právniků.
"Pravda," dodal příitel; "moderní pedagogie může se skutečne vykázati úspěchy neobyčejnými. Studie jsou naším heslem a nahromadění vědomostí cílem jejich. A od nejútlejšího mládí býváme s bezpříkladnou horlivostí mrskáni, abychom mozky své donutili k činnosti zvýšené, mimořádné, neobyčejné...
A přece ta divuplná šedá látka našeho mozku, která prý jest zřídlem našich schopností, nemůže býti v podstate nikdy jinou, než jakou práve jest, a výsledek tajemného procesu jejího nikdy jiným, než jak jest podmíněn domnělým tímto orgánem myšlení, cítění a vzpomínání..."
"Zato právnictví..." zaznělo posměšne od stolu pedagogů.
"...může se opravdu pochlubiti úspěchem nejskvelejším." vpadl pŕítel. "Neboť přes všechno úsilí nedovedlo jěště stanoviti ani - p o j e m práva...
Zato oblažilo lidstvo miliardami zákonů a zákonečků - temných i jasných, ale vždy elastických... A každý ze zákonů těch možno tisícerým způsobem vykládat, každý možno obcházet a každému možno se vzpírat...
A podivno! Bodáky a děla střeží i spravedlnost moderní... a v pozadí zívá doposud vězení a hrozí trest...
A kdož medle může se pochlubiti, že zná všechny ty nesčíselné zákony?... Miliardy ubožáků bloudí a ťapají v temnu... Víme všichni, že můžeme po každém kroku klopýtnout a octnout se v léčce neznámého nám zákona... A nebýt pouhého instinktu..."
"Výborne!" zaznělo škodolibě od stolu lékařů.
"Konstatuju." pokřačoval přítel. "že páni lékaři, jež přece vším právem možno pokládati za největší dobrodince lidstva, uznávají zásluhy svých kolegů právniků.
Ale kdož medle může vystoupiti a říci: Já nejsem jako onen moudrý Erasistratus, o němž jest kdesi doslova psáno, že vysokým pánům sivce hověl a sám sobě naléval pro ulehčení lahodné malinové štávy, ale obyčejným sprosťákům, když trochu žlutavěli, rozpáral břicho bez dlouhých okolků - podíval se na játra, podíval na slezinu, nasypal hojivého prachu, ránu zavřel a odevzdal svěřence - do vůle boží?"
Bouřlivý potlesk pochvaly byl odměnou za tento citát a ze všech stran voláno: "Výborne!"
In: Jakub Arbes - Newtonův Mozek, Praha, 1964, str. 85-87