V české společnosti měli vždy větší dúvěru umělci než právníci a zákonodárci. Byli to umělci, kteří také převzali v moderní době roli moralistú a často v ní setrvávají dodnes. Řekli jsme již, že postmoderní pojetí svobody a rovnosti úzce souvisí s pošetilostí a bláznivostí, teda s cnostmi umění. Nemělo by však také právo mít charakter jistého umění, jak tomu bylo kdysi v antice i středověku? Vždyť i spravedlnost v etickém slova zmyslu je stejně jako umělecký čin imaginací svého druhu. Umění dnes nahradilo mravouku. Nastal čas, kdy bychom měli z práva učinit umění.
Právníci bez schopnosti argumentovat z hlediska spravedlnosti se nemohou stát umělci v tomto smyslu a vždy zústanou jen pasívními vykonavateli cizí vúle a svrchovanosti, nikoli vlastní suverenity práva. Je teda zřejmé, že nám zde nejde v žádném případe o nahrazení práva etickou spravedlností. Jde nám především o to, aby se z institucí právního státu nevytratilo přirozené napětí mezi právem a spravedlností, které bylo práve moderním myšlením zcela potlačeno. Toto napětí musí však zústat neredukovatelné, protože právo bez spravedlnosti se proměňuje v cosi blízké jazyku hermetických věd i s despotikým slovníkem, který k takovým vědám patří."
*Přibáň, J.: Hranice práva a tolerance. Praha : Sociologické nakladatelství 1997, s. 76-77.
Žiadne komentáre :
Zverejnenie komentára